Lékařka Helena Máslová o škodlivosti antikoncepce a dlouhé školní docházky, o námluvách jako nejdůležitější životní fázi a o tom, proč možná neplatí, že díky vědě budeme zdravější. Přečtěte si celý rozhovor, který vyšel v magazínu Pátek Lidových novin.
Doktorka Máslová vystudovala lékařství a má za sebou kariéru gynekoložky, kterou v nemocnici pro její názory na antikoncepci a rutinně prováděné porody přesouvali přes internu až na léčebnu dlouhodobě nemocných. O několik let později založila Centrum psychosomatické péče, kam za ní přichází stále více žen kvůli poruchám menstruace, neplodnosti nebo proto, že se jim nedaří v životě najít své místo.
LN Na konferenci TEDxBrno jste vystoupila s tématem plodnosti. Mělo to velký ohlas. Jak jsou na tom tedy ženy s neplodností?
Je tu hrozivá epidemie neplodnosti. Je to známka ztráty vitality populace. Mám hodně pacientek, trápících se poruchou plodnosti a přibývá jich. Neplodnost je přesný příklad civilizační choroby, která nemá jednoduché řešení – stejně jako rakovina, cukrovka nebo kardiovaskulární choroby. Málo se při nich zdůrazňuje, co je příčinou. Na neplodnost, stejně jako na infarkt, si člověk připravuje tělo deset patnáct let dopředu. Neplodnost je podobně jako rakovina známkou nemoci nikoliv jednotlivce, ale společnosti - tedy většího organismu, jehož je jednotlivec součástí. O tom se málo mluví. Některá společnost je více nemocná, jiná méně. Česká společnost patří v Evropě k těm více nemocným.
LN Znamená to, že si za to můžeme sami?
Existuje velice nenápadný graf, který jsem se učila ještě na škole. Ten říká, co patří mezi faktory, které ovlivňují zdraví jednotlivce. Popíšu vám ho. Z deseti až patnácti procent je to genetika, z deseti až dvaceti procent je to zdravotní péče a u toho bych udělala vykřičník, protože řada lidí si myslí, že to, jestli jsou zdraví, nebo nemocní, závisí jen na tom, jestli chodí k doktorovi, nebo nechodí. Třicet procent zabírá životní prostředí, tedy vlivy, které na nás působí. Celých padesát procent dělá životní styl člověka. To znamená, že minimálně polovinu můžeme ovlivnit. A pokud budeme moci ovlivnit i životní prostředí, tak můžeme ovlivnit většinu faktorů, které rozhodují o tom, zda onemocníme. Za to si můžeme sami. Úplně směšné mi připadá považovat za primární prevenci vzniku karcinomu prsu pravidelné prohlídky u lékaře, mamografické vyšetření nebo dokonce životní pojištění. Nikde nezazní, že preventivně funguje jen dlouhodobé kojení.
LN Jak tedy ženy dojdou až ke své neplodnosti?
Teď jsem hodně seděla u počítače, zanedbávala péči o tělo, a bolí mě krční páteř. Když teď půjdu k lékaři, dostanu injekci proti bolesti, jejíž vedlejší účinek je zhoršení funkce ledvin, a pošle mě na rehabilitaci, na kterou nebudu mít čas. Přitom mnohem lepší by bylo, kdybych žila tak, abych si bolest v krční páteři vůbec nezpůsobila. A stejné je to s neplodností. Je to věc, ve které se protne několik nepříznivých faktorů – a odpověď organismu je: „Ty ne, ty se reprodukovat nebudeš, nejsi vhodný kus ve stádu k reprodukci.“ Aby se žena dostala do takového stadia, muselo se přihodit několik věcí. Neměla úplně v pořádku kosterněsvalový korzet, což znamená, že od šesti let seděla ve škole a učila se, tělocvik měla jednou týdně, do školy jezdila metrem nebo tramvají, kde zase seděla. Odcházela i přicházela domů za tmy, což znamená minimum pobytu venku a nedostatek vitaminu D. K tomu si připočtěme vliv hormonálních disruptorů, které jsou běžně v dostupných látkách a s nimiž jsme v kontaktu, tedy plasty, kosmetika, pitná voda balená i kohoutková, obaly CD a DVD, plechovky s nápoji, obaly na potraviny, teflonové pánve. V podezření jsou účtenky ze supermarketů, atd. Jde o skupinu látek označovaných EDC neboli látek, které mohou narušit činnost endokrinní soustavy. Žena se ještě k tomu vystaví vlivu hormonální antikoncepce v kritickém věku, kdy dozrává její plodnost.
Co je to psychosomatika?
Termín psychosomatika je složením řeckých slov psýché (duše) a soma (tělo). Obor, který se začal rozvíjet od 70. let 20. století, zkoumá vztahy mezi duší a tělem, tedy jaký vliv mají psychická kondice a emoce na organismus. Tělo a duše jsou podle psychosomatické teorie spojené nádoby, a řada chorob a tělesných obtíží jsou tak podmíněny duševním stavem, sociálním postavením a životním stylem člověka.
Spousty žen odevzdaly své nejplodnější roky nějakému muži, který pak odešel a našel si mladou. Svoji energii odevzdaly zaměstnavateli, který ji z nich vyždímal za tu nejmenší výplatu. A žena zůstává pětatřicetiletá, udřená, s rozhozeným menstruačním cyklem, sama a často bez úspor, protože platila polovinu nákladů na život. Končí nadějné období, kdy jsme doufali, že věda nás zachrání. Že díky vědě budeme zdravější. Místo toho jsme nemocnější, výskyt chorob se zvyšuje a naše terapeutické nástroje vůbec nevedou k uzdravování společnosti.
|
LN A v takovém stavu přijdou za vámi?
Někdy je prostor pro jakoukoli terapii velmi malý. Asistovaná reprodukce se to sice snaží zvládnout, ale má to další rizika pro ženu i pro dítě. Je to začarovaný kruh, který není jednoduché terapeuticky zvládnout. Daleko lepší by bylo, kdyby někdo včas ve věku teenagera udělal kroky, které by změnily jeho životní styl, tedy těch padesát procent. Což je v současné době prakticky nemožné. Když Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, vymyslela, že bude nejvhodnější pro dívky chodit do školy šest let od šesti do dvanácti. Ona sama chodila do školy do svých patnácti a od sedmnácti vládla. A celkem jí to vzdělání, jak se zdá, stačilo. Chci tím říci, že současný vzdělávací systém, který trvá dvacet a více let, považuji za úplně hrůzný. Rozsah školní výuky, nulté hodiny, konec někdy ve čtyři. Jsem možná jediná matka, která by hlasovala za to, aby se snížil rozsah školní výuky. Ale ještě chci zmínit permanentní visení na telefonech a tabletech. Elektromagnetické záření je další významný hormonální buldozer.
LN Máte nějaký konkrétní příklad?
Včera jsem měla pacientku, jejíž příběh se podobá většině příběhů mých pacientek. Ve čtrnácti letech jí byla nasazena hormonální antikoncepce na nepravidelný cyklus. Párkrát nepravidelně zamenstruovala a bylo to diagnostikováno jako nepravidelný cyklus, na což dostala hormonální antikoncepci jako panna. Ve dvaatřiceti letech sebrala odvahu vysadit antikoncepci. A od té doby řeší neplodnost. To je situace, jako by někdo ve chvíli, kdy má barák rozpadlý na hromadu suti, přišel za zedníkem, jestli by to nešlo nějak opravit.
LN Nedávno jsem mluvila s jednou z pacientek s karcinomem prsu. Do šestnácti let nemenstruovala, tak cyklus nastartoval lékař hormonální léčbou. Dnes mají podezření, že právě tenhle krok mohl rozběhnout ono rakovinné bujení.
Už by konečně mělo zaznít, že v České republice je extrémní nárůst karcinomu prsu. V současné době tu onemocní sedm tisíc žen ročně. V roce 1990 to byly nějaké tři a půl tisíce. A pořád se opakuje, že se přesně neví, co karcinom prsu způsobuje. Ono to ale tak ve vzduchoprázdnu nevisí. Jedinou zemí, která prodělala takto extrémní růst a podařilo se jí to zase vrátit o patnáct procent zpátky, jsou USA. Od roku 2012 do roku 2014 tam opravdu zaznamenali patnáctiprocentní pokles ve výskytu rakoviny prsu, a to je do toho zahrnuta i negroidní rasa, která je rakovinou prsu ještě více zatížena. Jediné, co se tam změnilo, bylo, že byla zakázána hormonální substituce v klimakteriu, která je tu povolená. Nic jiného se v USA nezměnilo, hamburgery se jedí dál, obezita je tam snad ještě horší a jejich firmy se chovají ke svým zaměstnancům i spotřebitelům dál stejně bezohledně. Jediné, co odlišuje USA od Evropy, je právě zákaz hormonální substituce pro ženy kolem přechodu. Světová zdravotnická organizace vydala v roce 2011 prohlášení, že se nemá předepisovat hormonální substituce v klimakteriu a že mají být lékaři mnohem opatrnější. A teď se tam diskutuje o tom, že se tam zakáže i hormonální antikoncepce, protože oba typy preparátů obsahují syntetický estrogen, ethinylestradiol, který byl zařazen mezi prokázané humánní karcinogeny.
LN Uvažuje se u nás také o zákazu?
Musíme se smířit s tím, že jsme denně vystaveni karcinogenním a hormonálně toxickým látkám a že stát a kontrolní orgány jsou v jednání s korporacemi natolik bezmocné, že si to člověk musí vyhodnotit sám. Dnes se ví, že jedním z hormonálních disruptorů je hormonální antikoncepce, a to nejen pro ty, kteří ji užívají, ale i pro všechny ostatní, kteří pijí kontaminovanou pitnou vodu. Nikdy nebyly zakázány cigarety, přitom se jejich karcinogenní účinek už dávno vědecky prokázal. Je to prostě na nás, abychom si sami rozhodli, co budeme a nebudeme užívat a jaké návyky si dopřejeme. Já teprve nedávno slavnostně vyhodila teflonové pánve, přitom nejméně pět let se ví, že teflon je karcinogenní a hliníkové lžíce bych ještě někde našla.
Helena Máslová
Vystudovala 1. LF UK v Praze, poté pracovala na gynekologicko-porodnickém oddělení, lůžkovém interním oddělení i v léčebně dlouhodobě nemocných. Před sedmi lety založila Centrum psychosomatické péče, kde se zabývá především ženskými problémy gynekologického rázu. Je známá svou kritikou plošné hormonální antikoncepce předepisované mladým dívkám a rutinních porodů a otevřeně mluví o zneužívání pacientů ze strany farmaceutických firem. Je vdaná a má tři děti.
|
LN Mění se tedy aspoň postoj žen vůči hormonální antikoncepci?
Poprvé jsem zaznamenala pokles uživatelek hormonální antikoncepce v roce 2013. Dříve jsem často slýchávala od svých klientek, že když řekly svému partnerovi, že vysazují antikoncepci, tak se s nimi rozešel. V současné době mám dojem, že se trend obrací. Že se mnohem více kluků a mužů dívá kriticky na ženy, které hormonální antikoncepci berou. Že to vnímají téměř stejně kriticky, jako by třeba kouřily. Slyšela jsem dokonce říci jednoho muže, že „ty slepice to zobou“. My také vůbec nevíme, kolik nám v Česku chodí mužů, jejichž spermiogram je pod hranicí normality. Vůbec tyto statistické údaje neznáme, kolika mužům bylo sděleno, že jejich ejakulát je nepoužitelný. Možná jsou tu zástupy mužů, kteří jsou hodně naštvaní.
LN Není to také třeba tím, že je mezi lidmi méně intimity a sexu?
Mladí lidé jsou zdrženlivější. Je tam jistá biologická a psychologická retardace, což znamená, že v dnešní generaci dvacetiletých mužů, kteří se mohli před dvaceti lety v tomto věku stát otci, jich je v současné době většina více dítětem než mužem, a často ještě ani nemají holku.
LN Čím to je?
Je to tím extrémně nevhodným, prodlouženým systémem vzdělávání a nezdravým životním stylem, kdy chybí testosteronová stimulace, například fyzickou prací. A úplným rozpadem rámce vhodného pro námluvy...
LN Námluvy?
Ano. Námluvy byly nejdůležitější životní fází, kterou bylo třeba zvládnout. Bylo třeba dítě pokud možno zdravé dovést k dospělosti a pak bylo právě důležité období námluv, kdy si musel člověk vybrat partnera. Teprve porozením další generace byla investice do výchovy úspěšná. Téma povolání tak důležité nebylo, to se většinou dědilo, syn ševce byl švec, syn továrníka továrník. Pak už se jen žilo, pracovalo a staralo se o děti. Výběr partnera byl nejdůležitější moment také proto, že se právě tam dala udělat fatální chyba. Uspět v námluvách znamenalo uspět ve zbytku života. A společnost tomu hodně pomáhala, aby se to zdařilo. Plesová sezona, na vesnicích tancovačky, korza... Rodiče do toho aktivně zasahovali, často dělali předvýběr vhodných kandidátů a byly i profese, které to zprostředkovávaly, viz Kecal z Prodané nevěsty. Dnes to rodiče vůbec nezajímá a naopak jsou hrdí na to, jak do výběru dětem vůbec nezasahují. Takže dívky často procházejí šílenými životními karamboly. A když se zeptám, co tomu říkal tatínek, tak prý nic. Dříve se otcové cítili za dcery odpovědní, hráli v jejich životech roli ochránců, dohlížitelů, včetně výběru manžela. A když chyběl otec, jeho roli převzali starší bratři. Dnes holky zůstaly samy v prostředí, kde se načítají reprodukční strategie z televizních seriálů a z filmů, v nichž je snůška nesmyslů. Kluci ale zůstali ve stejné síti, protože světy kluků a holek se doplňují. A teď se pokoušejí neobratně se potkat, většinou si vyrobí nějaké emocionální zranění, z kterého se půl roku sbírají. Nemá to jednoduché ani jedna ze stran.
LN Kde by se mohli tedy potkat?
Když se mně zapalovala lýtka, nutilo mě to courat po venku. Většinou za sportovními aktivitami, protože za socialismu se společenský život proměnil ve sportovní. Já se seznamovala na bazénu, na bruslení, v létě u jezera, na veslování. Pocházím z Roudnice nad Labem, tam to takhle fungovalo. Holky, které nesportovaly, s nikým nechodily. My, co jsme něco dělaly, jsme s tím problém neměly. Ale i sport je dnes individuálnější, holky se sejdou v tělocvičně, kde cvičí pilates. Vytratilo se komunitní sportování. Takže pokud se dnes neseznámí lidé ve škole, tak mají problém.
LN Tohle ale dívky mohou změnit.
Často ke mně přijde svobodná klientka a hned ve dveřích prohlásí: „Je mi pětatřicet a jsem v pohodě.“ Ještě slyším, že se vlastně ani vdávat nechtěla a dítě nechtěla, ale když odkryjeme společně pár slupek, zjistíme, že už od třiadvaceti si přála dítě. Jen se její vztah nedostal do fáze, kdy by to bylo aktuální. Jde o neschopnost svést muže do té míry, že si mě vezme a udělá mi dítě, a z toho plyne reprodukční prokrastinace, která se může stát fatální ve smyslu neplodnosti.
LN Což také může být antikoncepcí?
Ano, protože sexuální disponibilita je to jediné, co je zkonzumováno. A nastává další vývojová fáze, kdy by měl přijít otec a říci: „Tak co, jak to tedy bude s tou naší dcerou?“ Ten otec ale nepřijde a mladý muž, když má sexuální disponibilitu, jeho děvče je milé, hodné, hezké, uvaří, uklidí, a ještě zaplatí půlku nájmu, nemá důvod na tom něco měnit. Každá epocha dobíhá dlouho. Prosazení monogamie trvalo tisíc let a pak tisíc let fungovalo. A teď ještě pořád dobíhá představa, že muž se ožení, protože chce mít tu kterou ženu. Ale muž chtěl ženu, protože chtěl mít přístup k sexu. Žen, které byly ochotné žít na psí knížku, bylo velmi málo. Takže to nebyla touha po té ženě, ale především touha po pravidelném pohlavním životě. Problém je, že muž je vybaven pudem zbavovat se semene a žena mateřským pudem, tedy přijímáním semene. Tohle když se potkalo v rámci manželství, tak to fungovalo. Dnes se to potkává i bez manželství, tak není důvod, proč to cpát do toho manželství. Ono to má logiku. Manželství je pro muže drahá věc, když vydělává víc, je to prostě nevýhodné se ženit.
LN To není pro ženy zrovna dobrá perspektiva.
Vidím spoustu žen, které odevzdaly své nejplodnější roky nějakému muži, který je zkonzumoval, a když bylo po mládí, odešel a našel si mladou. Svoji energii odevzdaly zaměstnavateli, který ji z nich vyždímal za tu nejmenší výplatu. Zaměstnavatelé totiž milují mladé lidi, protože jim mohou tvrdit, že jsou na začátku kariéry, takže jim nastaví nízké platy. A ve chvíli, kdy se žena probere z narkózy zvané seberalizace, tak je jí pětatřicet, je udřená, s rozhozeným menstruačním cyklem, sama a často bez úspor, protože platila polovinu nákladů na život. Tahle životní strategie, kterou žije největší část ženské populace, je pro ženy extrémně nevýhodná. Znovu se vrátím k tomu, kdo měl říci dost. Měl to být otec. Jedna má pacientka, která pocházela ze sedlácké rodiny, mi vyprávěla, že její otec řekl jejímu partnerovi: „A to budete tu krávu jenom dojit, nebo si ji koupíte celou?“
LN Nabízí tedy tahle doba i něco ženám?
Mají větší pocit užitečnosti. Dostáváme se ke strašně důležitému tématu, které lze popsat jako morální kocovinu z práce. Narostl totiž podíl abstraktní práce, která nemá žádný faktický dopad, žádnou užitečnost. Jde o otázky, které si začínáme klást někdy v patnácti letech – tedy proč jsem na světě, jaký mám úkol, k čemu je, že vstanu ráno z postele, proč má smysl žít. A k tomu, aby člověk nahodil životní motory a o cokoliv se snažil, si to musí aspoň zhruba zodpovědět. Konkrétní práce to mají jednoduché, švec, zedník nebo číšník, který mi přinese kávu. Když učitelka nepřijde do školy, tak se děti nic nenaučí. Ale miliony lidí jdou do práce, a přitom vůbec nechápou, k čemu je jejich práce dobrá. Ženy z biologické podstaty, tedy že umí porodit dítě, si udržují pocit prospěšnosti, užitečnosti pro společnost. Jakoukoli práci si umí obhájit tím, že tam jdou jen kvůli penězům, ale důležitější pro ně je porodit děti a starat se o rodinu.
LN Jak jsou na tom muži?
Muži to snášejí mnohem hůř. Musí nejdříve najít smysl svého počínání a také vědí, že když nebudou mít svoji práci vyřešenou, tak si jich žena nebude vážit. A tak hledají práci a zjišťují, že vyvíjejí nějaký program pro nějakou banku a to, že se nakonec program nějak aplikuje, povede jen k nepatrnému zvýšení výnosu pro nějakého neviditelného akcionáře banky. Často se klientů ptám, jestli vědí, komu odevzdávají svoji energii. Každý den od rána do večera, to je hodně energie. A když to ráno vstanete, je dobré vědět, komu tu energii odevzdáváte.
LN Ano, tím se dost lidí kolem mě zabývá.
A udělejte si soukromý test, jestli to více vyhovuje ženám, nebo mužům. Uvidíte, že ženy řeknou, že nejdůležitější je dobře vychovávat děti. Když muž večer v hospodě řekne, pro koho dělá, tak se tam určitě objeví jeden, který se ho zeptá: „A to ti to nevadí?“ A on řekne: „Co mám dělat?“ A najednou je na straně rezignovaných. A pro takové muže není snadné rozjet životní motor a zakládat rodinu. Proto se také ženám jeví jako ňoumové, zvláštně nepoužitelní, deprimovaní.
LN Vy máte za sebou také zajímavý vývoj kariéry, který ovlivnilo, když jste začala otevřeně mluvit o škodlivosti hormonální antikoncepce.
Po škole jsem pracovala na gynekologii, odkud mě přeřadili na internu a zase odtud jsem byla v rámci trestu přesunuta na LDN. Byla jsem tam úplně sama s těmi hodně nemocnými lidmi. Najednou jsem musela přistupovat k práci mnohem více kontemplativně než odborně. Dívala jsem se na lidi, jak chátrají, až zemřou. Každý z nich měl na poličce řádku léků, třeba i patnáct. Já je přepisovala ze zpráv do zpráv, až mi došlo, že to není kvůli těm lidem, ale pro pojišťovny, které to vykazovaly farmaceutickým firmám. Stalo se mi, že jsem nějaké paní, které se v hantýrce říká placatá, tedy nepohyblivá a nevnímající, seškrtala počet léků z deseti na pět. Druhý den jsem přišla do práce a ta paní seděla na posteli a mluvila k věci. Nebo jsem zjistila, že pacientka, která měla v kartě napsáno, že je dementní, přestala být dementní, když jsme jí nechali opravit naslouchadlo. Člověku, který byl rachitický a vypadal, že umře, jsme sehnali zuby – a on najednou začal přibírat. Jiné paní jsem koupila lampičku. Milovala literaturu, ale na lampičku v LDN nebyla položka.
LN Co jste udělala?
Začala jsem pochybovat o farmakoterapii a začala si všímat, že určití lidé mají podobné chorobopisy. To třídění lidí mě odvedlo k homeopatické škole. Lidé sami sobě předurčují, s jakým seznamem chorob budou umírat. A to mě přivedlo k psychosomatice, kterou se zabývám dnes. V Německu na běžné poliklinice je vždy jedna z klinik psychosomatická, kam přicházejí pacienti z jiných klinik. Snižuje se pravděpodobnost recidivy a zkracuje se doba léčení.
LN Psychosomatika jde proti zájmům farmaceutických firem, o jejichž vlivu už se dnes také mluví naplno. Je to tak?
Farmaceutický průmysl je nejúspěšnější odvětví hned po obchodu se zbraněmi, drogami a bílým masem. Je to naprosto skvělé pro většinové akcionáře. Stabilní jedenáctiprocentní růst v obratech každý rok a monopolizace, kterou vůbec není možné oslabit. I ve Švýcarsku, kde bylo před padesáti lety na tři sta malých firmiček, je jedna. Celosvětově je pět lídrů: AstraZeneca, Novartis AG, Pfizer, GlaxoSmithKline a Bayern. V současné době má vždycky pravdu ten, kdo má peníze, a ten také rozhoduje, jak se věci budou dělat. Kdysi existoval lékař, který spolupracoval s lékárníkem, jenž měl k ruce nějakou bylinkářku. Ona chodila pro byliny a houby, lékárník to zpracoval v léky a masti a předal doktorovi. Doktor byl ten, kdo říkal lékárníkovi, co chce. Dnes se hierarchie úplně obrátila. To ovlivnilo, kdo koho poslouchá. Také to ale ovlivnilo i tok informací.
LN Jak se bude léčit, tedy říkají farmaceutické firmy?
V 80. letech vznikla užitečná snaha vytvořit standardy, aby lékař v Berouně neléčil jinak než lékař v Roudnici, a stála na dostupných informacích. Ty informace měla poskytnout věda, tehdy vznikl pojem medicína založená na důkazech. Až sem s tím nelze než souhlasit. Ale problém nastal se sběrem a poskytováním důkazů. Vytváření studií na konci minulého století neměl kdo zaplatit. Stát na to neměl a nemá peníze, univerzity také ne, takže jediný, kdo měl peníze, byly farmaceutické firmy. Většina klinických studiích je tedy financována a bohužel i organizována farmaceutickými firmami. A tady se dostáváme k meritu věci.
LN V čem je tedy problém?
Každý, kdo se zabývá biostatistikou, ví, že vyrobí jakoukoli statistiku na objednávku. To je něco tak neuchopitelného a manipulativního, že je naivní si myslet, že o něco takového se lze opřít. Když se třeba objevila studie nějakého snaživého doktora někde na univerzitě, že hormonální antikoncepce zvyšuje riziko rakoviny prsu, hned začala vznikat mohutná studie, která to vyvrátila. Stejně tak v případě kardiovaskulárních chorob. Když byl v USA právě objeven lék Statin a bylo třeba ho prodat, a přitom se vědělo, že laboratorně snížil cholesterol v krvi, tak vznikla celá kampaň a mnoho studií a celý vědní obor na téma cholesterol. Dnes už můžeme zpětně říci, že ač celá populace v USA bere statiny, ví se, že výskyt kardiovaskulárních chorob se nijak nesnížil, ale naopak zvýšil. Což znamená, že když snížíme cholesterol v krvi, nezruší se tím efekt aterogenity. Václav Havel na slavném Fóru 2000 řekl, že končí věk víry v objektivní poznání. To probíhá i v medicíně. Končí nadějné období, kdy jsme doufali, že věda nás zachrání. Že díky vědě budeme zdravější. Místo toho jsme nemocnější, výskyt chorob se zvyšuje a naše terapeutické nástroje vůbec nevedou k uzdravování společnosti.
Zdroj: http://www.lidovky.cz/psychogynekolozka-o-neplodnosti-a-nemocech-za-ktere-si-muzeme-sami-1fb-/zpravy-clanky.aspx?c=A150205_154813_ln-zpravy-retezove_ape
